Shōko Kanazawa a její tušový svět

PLZEŇ 10. září – 11. října 2015, PRAHA 16. – 30. listopadu 2015

Výstava SHŌKO KANAZAWA a její tušový svět se koná v rámci festivalu Japan Fest 2015 a oslav 25. výročí partnerství měst Plzeň a Takasaki.

pořádá: Plzeň 2015, o.p.s., Město Plzeň, Česko-japonská společnost a Bezejmenná čajovna
partneři: EU–Japan Fest Japan Committee a Plzeňský kraj
čestná záštita: Velvyslanectví Japonska v ČR
výstavu laskavě podpořily nadace The Japan Foundation a Nomura Foundation

Kurátoři výstavy: Robin Shōen Heřman a Ivo Hucl
Texty: Yasuko Kanazawa, Robin Shōen Heřman, Helena Honcoopová a Ivo Hucl
Grafický design: Jan Dienstbier a Johan Vlach (katalog)
Produkce: Pavla Kormošová
Produkční spolupráce: Arishige Ōkawara, Hirokazu Yokoyama
Překlady: Robin Shōen Heřman, Marie Tesková, Filip Bezděk a Filip Miller
Jazyková redakce: Vladimír Novotný
Instalace: 23 foxes production s.r.o.

Poděkování PhDr. Františku Frýdovi a Romaně Němečkové (Západočeské muzeum v Plzni)

Zvláštní poděkování paní Yasuko Kanazawa za její mimořádné pochopení a obětavou spolupráci

Jak Shōko mimochodem dobyla Evropu – aneb malý průvodce výstavou

Robin Shōen Heřman

První samostatná výstava Shōko Kanazawa v Evropě...

Když jsme před několika lety začali o jejím uspořádání jednat, nebyla Shōko ještě zdaleka taková mediální hvězda jako dnes. Vše se jevilo celkem jednoduché. Zdálo se, že jde jen o to najít vhodný prostor a sehnat prostředky na dopravu. Jenže časy se mění. Pod hlavičkou mediálních koncernů NHK a Mainichi dnes putují Japonskem dvě okázalé profilové výstavy Shōko k desátému výročí její „profesionální“ kariéry. Ohromná plachta s grafikonem oblastních a příležitostných výstav a veřejných ukázek připomíná tu nejvytíženější železniční trať. Kaligrafie Shōko plní votivní funkci ve slavných chrámech a svatyních, bylo jí svěřeno zpracování císařovy básně pro památník i titulu populárního historického seriálu pro celostátní televizi. Publikace na téma Shōko dokážou zaplnit celou výlohu knihkupectví. Její vystoupení v OSN se v Japonsku dostává na titulní stránky a vysílá se snad i v přímém přenosu… Shōko je sice pořád stejně prostoduše usměvavá a vystoupení v OSN je pro ni stejně samozřejmou záležitostí jako prezentace v obchodním domě, avšak dát v nových podmínkách dohromady reprezentativní průřez její tvorbou a odvézt jej na několik měsíců z Japonska, to se ukazuje jako bezmála nadlidský úkol. Po více než roce velice komplikovaných jednání a jen díky neskonalé obětavosti všech, kdo nad Shōko drží ochrannou ruku – v prvé řadě její jedinečné maminky, paní Yasuko Kanazawa – se ale zdá, že náš sen o opravdu reprezentativní výstavě Shōko v Evropě se přece jen stane realitou. Přiznávám, že už jsem několikrát málem ztratil naději, že se nám povede v Čechách opravdu představit tak reprezentativní výběr, jak jsme plánovali. Shōko by to nepochybně bylo úplně jedno. Nás všechny ostatní by to ale jistě velice trápilo, neboť, na rozdíl od Shōko, jsme posedlí plány a vizemi a tvrdošíjně na nich lpíme. Sami sobě i svému okolí způsobujeme nervozitu i vztek, bušení srdce i bezesné noci, mnohdy jsme na sebe mnohem horší než psi. Jsou ale situace, kdy máme pocit, že nám to stojí za to. Třeba když jde o výstavu, které opravdu věříme.

Pokud bychom se ve scénáři spokojili s konstatováním, že Shōko, navzdory svému „postižení“ našla plnohodnotné životní uplatnění, v prvním plánu by byl její životní příběh a hlavní role expozice by byla sociálně edukativní, pak bychom mohli vystavit z její tvorby úplně cokoliv, klidně bez ladu a skladu. Naše ambice je ale trochu jiná. Jde nám o to, ukázat, že Shōko – bez ohledu na to, zda si to uvědomuje nebo ne – je dnes naprosto jedinečným úkazem ve světě japonské kaligrafie, psavcem s fenomenálním záběrem. Shōko dávno není pouhým nevědomým tvůrcem. Po pětadvaceti letech nepřetržitého každodenního studia s nasazením a koncentrací, jichž žádný „zdravý” člověk není schopen, strčila do kapsy slovutné tvůrce, kteří nedokáží překročit vlastní stín. Shōko žádný stín nemá – nemá tudíž co překračovat. S výjimkou svého milovaného Michaela Jacksona se nestylizuje do nikoho a do ničeho, nejméně ze všeho do sebe sama. Vznáší se volně v čarovném prostoru, na znacích a písmenech se vozí jako světci na hřbetech démonů. Zvládla skvěle kaligrafické řemeslo, ale kaligrafie, kterou dělá, není řemeslem. Její díla mají jedinečné umělecké kvality, ale kaligrafie, kterou dělá, není uměním. Je to duchovní disciplína, v níž se jí samo od sebe otevřelo prozření se stejnou radostnou samozřejmostí jako proslulému „prosťáčkovi z mlatu” za časů šestého zenového patriarchy. Shōko je nadána buddhovskou myslí, kterou nemusí ani oprašovat ani odhalovat, prostě ji jen žije. Proto vyjádření těch nejhlubších pravd buddhismu vyznívají v jejím podání naprosto autenticky. Stejnou extrémní přesvědčivost mají i verše horského blázna Chan-šana (7. – 8. stol.), čínského básníka opojeného radostí z prostého života či jeho o mnoho mladšího duchovního druha, japonského básníka Ryōkana (1758 – 1831). Stejné krevní skupiny je i kočka Miyazawy Kenjiho (1896 – 1933), kterou nerozhodí déšť, vítr, sníh ani sluneční žár a ať se děje co se děje, pořád se usmívá. Ano, Shōko je postižená – v prvé řadě nepřekonatelnou radostí ze života v přítomném okamžiku.

Jak vidno, při tvorbě dramaturgie jsme se snažili položit důraz na témata a autory, u nichž se zdá, že sami o sobě ústy Shōko promlouvají. Oblouk těchto témat a autorů se klene od taoistických klasiků přes výšiny esoterického buddhismu až do hájemství japonské literatury. Každé části tohoto oblouku je věnován vlastní segment expozice. Po tematické stránce je všechny spojuje radostné okouzlení, svobodné neulpívání, důvěrná láskyplnost. Po formální stránce však představují velmi různorodé styly kaligrafie.

Evropskou kolekci symbolicky otevírá energická dvojznaková kompozice „Láska a soucit", jejíž tuš málem ještě nezaschla – dílo bylo totiž vyjádřeno na naši objednávku přímo pro tuto expozici. Jako vyjádření nejbytostnějšího životního pocitu Shōko bychom jej bez rozpaků mohli přijmout za motto celé výstavy.

Následující segment japonské literatury má asi nejblíže k tomu, co si běžný člověk pod pojmem kaligrafie představí – jde vesměs o více či méně stylizované podání delšího či kratšího literárního textu (ten „kratší” může tvořit klidně i jediný znak), kterému tvůrce i divák bez problémů rozumí, dokáže jej přečíst. I zde se však setkáváme s obdivuhodnou výrazovou škálou od klasického „úhledného” podání básní přes žertovně črtané vyprávění o srdnaté kočce až po energické sólové znaky podobné hrdelním výkřikům. Právě sem by patřil i originálně stylizovaný slavný prolog Příběhu rodu Taira (Heike monogatari), který nakonec bohužel máme jen v katalogu. V expozici jej nahradila „Modlitba za mír", poselství, které bychom s ohledem na naturel Shōko asi přiléhavěji přeložili jako „Modlitba míru"...

Je-li segment japonské literatury „četbou", pak ten následující, věnovaný buddhismu je krokem od čitelného textu k mantře, jejíž exaktní smysl je obvykle skryt oběma stranám (proslovující i naslouchající), její kosmické vibrace však konají své dílo bez ohledu na to.

Jde o hmotově nejtěžší, mentálně nejkoncentrovanější a zároveň i nejmonumentálnější část expozice, o jakési její tajuplné ohnisko. Ne náhodou vůbec nejrozměrnější znak v naší expozici je mysteriosní „Jedno” na počátku i konci všeho. Na první pohled extrémně prostý horizontální tah, který je však považován za nejobsažnější výpověď o duši každého kaligrafa.

Stylovým protikladem tohoto znaku je dílo adjustované na vůbec nejobjemnějším paravánu v naší expozici. Představuje veršovanou pasáž ze 16. knihy Lotosové sútry, nazvané O nezměrném životě. Paraván je výmluvným svědectvím o neuvěřitelné koncentraci (všech 510 znaků se musí napsat jedním dechem), skvělém zvládnutí kaligrafického řemesla, ale i tom, že Shōko dokáže svůj originální styl projevit i v případě zdánlivě rutinní formy.

Uváděl jsem, že v buddhistickém segmentu jsou umístěna díla hmotově nejtěžší – zároveň tu ale najdeme i ta vůbec nejvzdušnější. Dvojdílná kaligrafie vyjadřující dokonale svobodnou působnost buddhovského ducha, jež tento segment expozice uzavírá, je celá psaná „suchým štětcem", který jako by se namáčel 1:1 do tuše a do vzduchu. Jednou z prostorových dominant této části – ale i expozice jako celku – je čtyřznakový artefakt, jehož vzdušnost je ještě daleko sofistikovanější a uplatňuje se hned v několika rovinách. Jeho námět není čistě buddhistický, s prostředím buddhistického kláštera a náboženství je však neoddělitelně spjat. Zpodobňuje božstva větru a blesku (Fūjin a Raijin), která díky negativní stopě prázdného tahu do slova a do písmene oslnivě září a prudce vanou. Artefakt navíc zachovává typickou kompozici výtvarného díla, které mu bylo inspirací: Těžiště leží v prázdném prostoru, kde proudí siločáry jako elektrické výboje mezi dvěma mraky. V tomto smyslu bychom tedy spíše než o vzdušnosti měli mluvit o prostornosti. Přestože vystavované dílo má v Plzni svou světovou premiéru, paraván se stejným obsahem je Japoncům důvěrně známý. Dalo by se říci, že je jedním z nejproslulejších děl Shōko vůbec. Je trvale umístěn v kjótském klášteře Kennin-ji v sousedství slavného malířského zpodobnění zmiňovaných božstev jako jeho kaligrafická analogie. Po šesti letech se Shōko uvolila stejné téma znovu zpracovat – a já osobně jsem přesvědčen, že neméně působivým způsobem.

Se vstupem do posledního segmentu výstavy jako by se před námi náhle otevřel výhled na nekonečnou horskou scenérii. Oddíl je věnován čínské i japonské poezii vandrovníků a excentriků a na první pohled z něj čiší radostná životní svoboda a zpěvná lehkost. Znaky jako by sami tančily mezi oblaky. Právě zde má své výsostné místo Chan-shan, výstřední asketa z Mrazivé hory, ale i slavní japonští autoři básní haiku, počínaje mistrem Bashōem (1644-1694). Opojení světem a životem, stejně jako iluze bezmála tanečního pohybu, jsou typické i pro ztvárnění okřídlené citace „Fénix přilétá, Kirin (bájný kříženec jelena, draka a koně) se zjevuje", pod nímž se doslova prohýbá poslední z vystavených paravánů.

Procházejíce expozicí, vysvobodili jsme se ze školních škamen střežených mentory doby Meiji a skrze příšeří klášterních síní vystoupali až na vrcholky bájných hor. Nepochybuji o tom, že cestou zpátky se nám při pohledu na všechna vystavená díla otevře pro změnu úplně jiná perspektiva. Když jsme výstavu koncipovali, snažili jsme se, aby vyprávěla příběh, který dává smysl od počátku – až zase zpátky na počátek. Vyšli jsem od bezelstně usměvavé tváře Shōko – a teď se k ní zase vracíme. Je-li předpokladem mistrovství v kterékoliv z japonských tradičních disciplín schopnost zachovat si mysl začátečníka, pak je Shōko nedostižným mistrem par excellence...